Možná to zní překvapivě, ale nejen zrození buňky dělením, ale i její odumření a zánik v mnohobuněčných organismech probíhá podle dokonalého a předem vypracovaného plánu. Proto se tento typ umírání označuje „programovaná“ buněčná smrt a její nejznámější a patrně nejrozšířenější formou je apoptóza. Popisu molekulárního mechanismu apoptózy a zhodnocení jejího významu pro zdraví mnohobuněčného organismu, včetně jeho ochrany před vznikem nádorů se věnuje kapitola čtyři.
Život každé bytosti je časově omezen a těla mnohobuněčných organismů jsou tvořena buňkami, jejichž životaschopnosti je krátká. Různé buněčné typy se v délce svého života liší. Jak se dozvíte v úvodním odstavci této kapitoly, u zdravého dospělého člověka například každou hodinu umírají miliardy buněk v kostní dřeni a ve střevě. Nejde o náhodnou smrt vynucenou podmínkami, které by byly s životem neslučitelné. V tomto i mnoha dalších případech jde o smrt záměrnou, cílenou a prospěšnou z hlediska vyššího systému, tedy organismu. Ano, kvalitě života a zdraví vyššího celku se obětují životy jeho některých jednotek – buněk, které jsou nahrazovány novými, mladšími a výkonnějšími. Apoptóza jako protipól nadměrného přibývání buněk směřuje k udržování stability vnitřního prostředí a je tak přirozenou složkou homeostáze zdravého organismu. Nádorové buňky jsou typické svou neochotou umírat. Život si protahují poškozováním mechanismů, které včasné odumírání buněk zajišťují. Je to ovšem strategie krátkozraká. Absence fyziologické smrti u nádorových buněk a jejich neustálé přibývání tělo natolik vyčerpává a poškozuje, že přivodí jeho předčasnou smrt. A se smrtí organismu nastává smrt všech buněk, které je tvoří. Nevinných nenádorových i těch nádorových toužících po nesmrtelnosti.
V této kapitole se dozvíte spoustu zajímavostí o biologické podstatě apoptózy, kdy, jak a proč nastává, a jakými nástroji ji zdravý systém dokáže ovlivňovat, aby smrt buňky sloužila životu svého mnohobuněčného nositele. A logicky následuje výklad o následcích poškození mechanismů programované smrti buněk pro život organismu a rizicích vzniku rakoviny.
Druhá část čtvrté kapitoly vás přivede k hlubšímu zamyšlení nad smrtí člověka a naším postojem a vztahem, který k ní máme. K otázkám, zda smrt vnímáme vyrovnaně jako přirozenou součást života, zda chápeme její smysl, zda ji přijímáme s pokorou nebo zda se tématice smrti podvědomě vyhýbáme, odháníme každou myšlenku na konečnost našeho vlastního života i života našich blízkých, a když se přiblíží, bojujeme s ní jako s největším nepřítelem. Autorka vás seznámí s myšlenkami a koncepty „dobrého“ umírání Elisabeth Kȕbler-Rossové a dalších uznávaných odborníků na tuto oblast, a připomene i poselství, které nám svým předčasným odchodem zanechal Steve Jobs.
Tato kapitola je mimořádná a strhující svým všelidským námětem, hloubkou, bohatostí a inspirativností myšlenek. Smrt totiž čeká každého z nás.
Obrázky z kapitoly
