S Janou jsme se poprvé potkali na začátku podzimního semestru roku 1979, kdy jsme oba začínali studium Molekulární biologie na Přírodovědecké fakultě tehdejší UJEP v Brně. Bylo nám oběma 18 let. Ne, že bychom si hned padli do oka, i když Jana mi později řekla, že si mne hned „všimla“. Zaujal jsem jí prý zvláštní kombinací světáctví a jemnosti. Jak bylo tehdy zvykem, chodívali jsme poctivě na všechny přednášky a cvičení, a během společně trávených hodin během výuky a přednášek jsme se všichni v našem malém kruhu seznamovali. Nenapadlo mne tehdy, že do něho patří i moje budoucí manželka. Ona taky byla velice nenápadná, alespoň svým stylem oblékání, účesem, nepoužívala oční stíny apod. Během celého prvního ročníku jsem ale poznával, že čím je nenápadnější svou vizáží, tím výraznější je svým intelektem. Všechny zkoušky zvládala hravě a přitom bylo jasné, že do sebetěžších předmětů se dokáže ponořit velmi hluboko, pochopit principy a podstatu věcí. Obdivoval jsem ji a přitom si uvědomoval, že je k tomu neskutečně skromná, neokázalá a laskavá, což se projevovalo např. ochotou kdykoliv a s čímkoliv ve studijních záležitostech pomoci. Líbila se mi. Tak uplynul první ročník a o prázdninách v létě 1980 jsme museli plnit své povinnosti v rámci vnucené „letní aktivity studentů“, abychom dostali tzv. Leninský zápočet. Šlo o povinnou „brigádu“, kterou by si samozřejmě každý z nás rád odpustil. Jana pracovala na soustruhu ve Zbrojovce, já čistil záchody v jiné brněnské továrně. Tehdy jsem se poprvé zkusil s Janou sblížit a pozval jsem ji na „rande“. Po práci jsem jí zavolal a zeptal se, jestli by se se mnou nešla projít na Špilberk. Ona souhlasila, tak jsme šli.
Věděl jsem, že je to plachá dívka, tak jsem se o nic nepokoušel, ani za ruku jsem ji nevzal. Jen jsme spolu chodili po Špilberku a povídali si. V jednu chvíli jsem ji zavedl k lavičce, která byla mimo chodníky, skrytá mezi keři, takže na ni nebylo odnikud vidět. Jako rodilý Brňák bydlící nedaleko Špilberku jsem měl tento park od dětství dopodrobna zmapovaný, tak jsem o té lavičce věděl a občas jsem ji využíval, když jsem se chtěl v klidu učit. Tentokrát se hodila i jako prostor pro soukromí s dívkou. Ale, jak jsem zmínil, vše v naprosté počestnosti, jen příjemné povídání. A tehdy poprvé došlo na osudové sedmikrásky. Rostly tam všude kolem. Tak jsem udělal gesto a natrhal jí kytičku. Byla to nevyřčená otázka, jestli se nějak sblížíme. Jana ji přijala, položila si ji vedle sebe na lavičku a pokračovali jsme v konverzaci. K mému zklamání jsem si při odchodu všiml, že kytička na lavičce zůstala. Nevzala si ji! Z mého pohledu byla intepretace jasná: nemá zájem. Naše „rande“ pro ni není nic jiného než tuctové setkání dvou spolužáků, co mají zrovna volné odpoledne. Kdyby o mne zájem měla, určitě by si kytičku vzala. A tak jsem ji už na další rande nepozval a mezi námi se dlouho nic nedělo. Pokračovali jsme v rutinním setkávání ve škole, sedávali jsme na přednáškách vedle sebe, chodili spolu na obědy do menzy, ale vše v rámci běžných vztahů, žádné důvěrnosti. A tak to trvalo celý další rok a půl. Až když jsme „půlili studium“ po pátém semestru a jeli to spolu s ostatními spolužáky oslavit na malou chatu u Telče, tak to mezi námi zajiskřilo. Poprvé jsem ji políbil až na jaře 1982, a konečně se z nás stal opravdový zamilovaný pár. Kvůli sedmikráskám ale s velkým zpožděním.
EPILOG
Když jsme po letech vzpomínali na naše prvním rande na Špilberku, byl to pro mne šok! Dozvěděl jsem se, že Jana si tehdy kytičku vzít chtěla, ale neudělala to záměrně proto, abych si nemyslel, že je tak snadné ji získat. Pro kytičku se prý marně vrátila druhý den. Nepodařilo se jí najít tu dobře schovanou lavičku. Plyne z toho poučení, že je dobré komunikovat zřetelně a srozumitelně, a ne jen v náznacích. Pak snadno dojde k mylné intepretaci. A taky, že v ženách je někdy obtížné se vyznat.