Telefonicky jsem kontaktoval dopravní podnik a dověděl se, že řidič žádnou tašku v tramvaji nanašel. Bezvýsledně jsem se zkoušel ptát i na Ztrátách a nálezech. Smířili jsme se s tím, že tašku někdo neznámý našel a její obsah si ponechal. Začal jsem si vyřizovat náhradníbdoklady a s domácími jsme řešili výměnu zámku v jejich domě. Uplynul zhruba týden. Byl jsem v práci a zazvonil telefon. Volala Jana a lehce nervózně mi popsala podivný telefonní hovor, který před chvílí měla s nějakým neznámým člověkem. Chladným hlasem jí sdělil, že pokud chce ztracenou tašku získat zpět, má se dostavit na konečnou jisté tramvaje v Praze týž den zhruba za půl hodiny. Měli jsme z toho smíšené pocity: na jednu stranu bylo pozitivní, že se objevila stopa a naděje na vrácení, na druhou stranu, ten způsob, který nálezce pro vrácení zvolil, vůbec nebudil důvěru. Připomínal praktiky vyděračů. Kde se vůbec dostal k telefonnímu číslu mé ženy? Přemýšlel jsem o tom. V tašce jsem měl malý adresář se jmény, adresami a telefonními čísly svých přátel. Bylo jich tam jistě pár desítek. U všech bylo vždy uvedeno jméno a příjmení. Jediné jméno bylo bez příjmení: JANA.
Ten člověk musel nějak podivně uhodnout, že ona je tím, komu by měl nález ohlásit. Ale proč tak striktní požadavek na místo a čas předání? Chtěl jsem všeho nechat a rychle se přesunout z Dejvic do Krče, ale to se nedalo časově stihnout, abych u předání mohl být. Dohodli jsme se, že na místo setkání tedy půjde Jana, jak si to nálezce přál, ale ne sama, ale v doprovodu kolegy z její laboratoře. Naštěstí se naše obavy nepotvrdily. Nálezce nebyl žádný kriminálník. Tašku přinesl i s mými doklady, klíči, šperkem pro tchýni a peněženkou, i když, pravda, prázdnou. Tvrdil, že když tašku našel, žádné peníze v ní nebyly a bylo jasné, že si hotovost ponechal jako nálezné. Naši radost to nijak nezkalilo a byli jsme mu vděční, že vynaložil úsilí, aby nám ji vrátil. A jak vydedukoval, že Jana je ta správná osoba komu zavolat, zůstává tajemstvím. Prožité dobrodružství se natrvalo otislo do naší paměti a v dalších čtyřiceti letech jsme už ani já ani Jana žádnou tašku nikde nezapomněli.