Putování pouštěmi a divokými přírodními scenériemi byl nezapomenutelný zážitek a intenzivně jsme si cestu užívali. Cestovali jsme autem a postupně se dostávali do stále větší divočiny. Osídlení řídlo, poslední rozhlasové stanice FM mizely z dosahu a byli jsme zcela sami na prázdné silnici uprostřed nekonečné pouště. V jednu chvíli jsme u silnice zahlédli ceduli s nápisem „dinosauří stopy“ s šipkou na vedlejší prašnou cestu. Pohlédli jsme na sebe a s výrazem „nikam nespěcháme, jsme přece biologové, takovou možnost nemůžeme minout“ jsme odbočili, abychom si stopy dinosaurů prohlédli. Bylo to v pustině, nečekali jsme, že někoho potkáme, ale cesta nás dovedla na nezpevněné parkoviště, kde stálo jedno větší auto a kolem postávalo několik mužů. Zaparkovali jsme na druhém konci parkoviště, ale než jsme stačili vystoupit, přišel k nám jeden z nich a slušně nás poprosil, jestli bychom nepřeparkovali, aby naše auto bylo hned vedle jejich. Zdálo se mi to trochu podivné, protože na parkovišti bylo dost místa pro nejméně 20 vozů a nedalo se čekat, že by se mělo najednou zaplnit, a i kdyby, proč by se měla auta stavět organizovaně jedno vedle druhého? To vůbec neladilo se svobodymyslným naladěním Američanů. Nicméně, i když se smíšenými pocity, vyšli jsme žadateli vstříc a přeparkovali jsme podle jeho přání.
Vystoupili jsme z auta, s sebou si vzali jen doklady a peníze, zamkli a vyrazili po úzké stezce, která nás podle šipek měla dovést až ke zkamenělým stopám dávných ještěrů. Přidružil se k nám další z oněch mužů, choval se přátelsky a pořád něco drmolil. Pochopili jsme, že se pasoval do role průvodce, který nám chce všechno ukázat, abychom snad jedinou stopu nepřehlédli. Šli jsme pár minut, stezka se klikatila mezi balvany a malinko klesala, takže zpět na parkoviště bylo vidět jen občas, a když ano, naše auto bylo skryté za velkým vozem, vedle kterého jsme jej zanechali. A teď to přišlo. Jana najednou vycítila nebezpečí a zastavila se. Řekla mi jen: „Janíčku, musíme se okamžitě vrátit! Něco se děje“. Nechápal jsem to, náš samozvaný průvodce sice vypadal trochu jako podivín, ale ani náznakem nevypadal nebezpečně. Proč bychom se měli vracet, aniž bychom si stopy prohlédli? Nicméně jsem viděl v očích své ženy naléhavost a obavy. Okamžitě jsme se otočili, že půjdeme zpět. Náš průvodce se nám to snažil rozmluvit. Dal jsem mu pár dolarů a zrychleným krokem jsme se vraceli zpět k parkovišti. Hned, jak jsme na naše auto opět dohlédli, bylo jasné, že se stalo objektem zájmu mužů, kteří postávali kolem něj. Jeden byl v pokleku u dveří a něco tam kutil. Když si všimli, že se předčasně vracíme zpět, pomalu se vzdálili, nechali nás nastoupit a odjet. Nic se tedy nestalo, ale jsem si jistý, že se mohlo stát. Domnívám se, že kdybychom se nevrátili včas, buď by auto bylo vykradeno, poškozeno nebo by úplně zmizelo. Každá z těchto variant by bývala byla těžko řešitelná vzhledem k odlehlosti oblasti, kde jsme se nacházeli. Jana nás svým šestým smyslem zachránila a vyvedla z nebezpečí.
EPILOG
A nebyla to jediná příhoda tohoto druhu, kterou jsme spolu zažili. A když se opakovala a Jana vyžadovala jednání často proti „zdravému rozumu“, neprotestoval jsem. Věděl jsem, že má schopnosti „vcítění“, které obyčejní lidé nemají. A podle jejího vyprávění je zdědila po své mamince, která je měla také. Možná se další „vědmy“ objeví u našich dcer a vnuček.