V kapitole 3 se čtenář dostává k prvnímu vrcholu knihy. Je to kapitola věnovaná rychlosti. Nejprve té, která provází dělení nádorových buněk a posléze té, která provází naše životy v moderní společnosti. V obou případech ke škodě svých splašených nositelů.
Zdravé buňky věnují velké úsilí kontrole svého dělení. Na molekulární úrovni již víme mnohé o regulátorech, které buňku dokážou přimět k tomu, aby se rozdělila nebo naopak jí dělení znemožnit, i signálních mechanismech, které k těmto regulátorům směřují. Chcete o nich vědět více? Kapitola tři poskytne podrobné vysvětlení. Dozvíte se, že neexistuje jedna správná rychlost dělení všech buněk v těle. Pro některé buněčné typy je vyšší rychlost přirozená, jiné se dělí vzácně nebo vůbec nikdy. A tato rozmanitost je navíc dynamická: s výjimkou plně diferencovaných buněk, které schopnost dělení již pozbyly, se rychlost jednotlivých buněk může proměňovat podle okamžité situace v okolí i podle jejich vnitřního momentálního stavu. Klíčové jsou podněty – signály, které buňka získává, a způsob jejich přenosu k efektorům zodpovědným za realizaci všeho, co s buněčným dělením souvisí. Ve hře je tedy podnět v podobě signální molekuly, kterou zachytí příslušný receptor a předá ji dále systému poslů a ty už ji dopraví k efektorům. Vše funguje jako dobře promazaný stroj. Ale jako každý stroj, i tento se může pokazit a to hned na několika různých úrovních: nepravdivý může být samotný podnět, pokud se objeví za podmínek, kdy by se objevit neměl. Receptor nebo kterýkoliv z nitrobuněčných poslů může být vytvořen chybně a jako zmetek zaujmout aktivní konformaci i za nepřítomnosti podnětu. Tak se buňce nalhává, že by se měla dělit, i když tomu podmínky neodpovídají. Obelhaná buňka se snaží splnit falešný prorůstový signál, nasadí vysoké tempo růstu a dělení, a má tak potenciál stát se základem budoucího nádoru. V těle jsou ale pojistky, které nepořiměřeně se dělící buňky dokážou zkrotit. Stačí je vystavit protirůstovému signálu a proces přípravy buněčného dělení se zastaví. Odvázaná, rychle se dělící buňka v procesu kancerogeneze si však i s touto překážkou dovede poradit: ztrácí citlivost na tyto brzdící podněty, ignoruje je, a jako utržená z řetězu se žene vpřed do dalších a dalších kol dělení. Nastavení správné rychlosti dělení je tedy záležitostí pravdivé komunikace mezi buňkami a plně funkčního nitrobuněčného soustrojí pro vlastní realizaci buněčného cyklu a dělení. Všimněte si klíčového slova komunikace!
Pravdivá komunikace je totiž zásadním faktorem ovlivňujícím úspěšnost našeho lidského usilování. A to je jedno z témat rozebíraných ve druhé, přesahové, části třetí kapitoly. Pokud si navzájem lžeme, zkreslujeme si skutečnost a omezujeme tak možnost efektivního jednání. Přitom lhaní nebo přinejmenším nalhávání, účelové přikrašlování reality je všude kolem nás, setkáme se s ním ve světě reklamy, ve světě politiky a někdy i ve světě vědy. A kult rychlosti, který nás provází a který je tak opojný, je zároveň vysloveně škodlivý: tlak na neustálé zvyšování výkonu, nedostatek spánku a odpočinku zřetelně neprospívá našemu zdraví. Dosažení cíle není důvodem ke spočinutí, ale k co nejrychlejšímu zdolávání dalších překážek. V této mimořádně zajímavé kapitole se čtenář dozví o smrti z přepracování rozšířené zejména v Japonsku, o neustálém tlaku na zvyšování výkonu státní či globální ekonomiky, o tom, že v nikdy nekončícím úprku nemáme čas na introspekci, na zhodnocení kam a proč vlastně běžíme a zda je toto jednání smysluplné. Rychlost je tak lákavá a podmanivá, že jako rakovinné buňky ztrácíme citlivost na podněty nabádající ke klidu a zpomalení. A také v překotném tempu nemáme čas přemýšlet. Autorka zde nabízí pohled Carla Honoré v jeho díle Chvála pomalosti, a jeho zpomalující filozofii, i když s důrazem na to, že podobně jako buňky, a navíc nadaní rozumem, bychom měli být schopní správně přizpůsobovat své tempo aktuální situaci: být rychlí tam, kde je to adekvátní, a cíleně zpomalit tam, kde vysoká rychlost není potřeba nebo je vysloveně škodlivá.
Obrázky z kapitoly