Cesta za obrazem

Ten obraz Janu neuvěřitelně přitahoval. Zaujal ji na první pohled během konference ve francouzském Lyonu v roce 1999, kdy se objevil na přebalu sborníku konferenčních abstraktů. Zvláštním způsobem se v něm prolínají dva světy, které tradičně vnímáme odděleně: svět buněk a svět lidí. Silueta dívčí postavy je zde umělecky načrtnutá uvnitř silně zvětšeného lidského osteoklastu. Osteoklasty jsou obrovské buňky, které se podílejí na utváření kostní hmoty v našich tělech. Koho to napadlo vnášet lidskou postavu do buněk? Ten nápad vyplynul ze setkání dvou Pierrů: Pierra Jurdica, francouzského buněčného biologia, našeho spolupracovníka a přítele, který ve své laboratoři pracoval s osteoklasty, a Pierra Favré, jeho bratrance, malíře, kterého osteoklasty natolik zaujaly, že jejich mikrofotografie použil jako inspiraci pro několik svých pláten. Na sborníku se objevilo jedno z nich, které se Pierrovi Jurdicovi, spoluorganizátoru konference, líbilo nejvíce.

A Janě přeběhl mráz po zádech, když jej poprvé uviděla. Rezonoval v ní v několika rovinách. Jednou z nich byla rovina nenaplněné touhy. Jakoby ta dívka na obraze byla jaksi svázaná a buňkou omezená v naplňování svých snů. Proto jedním z názvů, kterým si obraz pro sebe pojmenovala byl „Ikaros“, symbol spálených křídel při letu k výšinám. Jana měla v sobě velkou touhu „stoupat výš“ a celý život na sobě v tomto smyslu usilovně pracovala. Přesto se jí některé tužby nepodařilo naplnit. Byla šťastná, že se podařilo zrealizovat touhu, které přikládala obzvlášť velkou důležitost. Napsat knihu, ve které by spojila své vědění o nádorových buňkách s tím, jaké poučení mohou přinést nám lidem, a to nejen v oblasti prevence rakoviny, ale obecně pro zdravý život jak nás jednotlivců, členů lidské společnosti, tak společnosti jako celku. A z toho vyplývá druhá rovina jejího opojení oním obrazem. Vždyť přesně vyjadřuje hlavní poselství knihy – propojenost systémů buněk a organismů, a platnost stejných zákonitostí v obou z nich. Pro vystižení tohoto principu jej nakonec pojmenovala „Jak nahoře, tak dole“ a se souhlasem jeho autora jej začala používat ve svých přednáškách a posléze ve své knize „Co nás učí nádory“ jako ústřední grafický motiv. Originál tohoto poměrné rozměrného obrazu se jí po mnoha letech a peripetiích podařilo získat do osobního vlastnictví a tolik pro ni znamenal, že příběh obrazu, který se zvláštně prolínal s jejím osobním příběhem naplňování snu o napsání knihy, stvárnila do povídky „Moje cesta za obrazem“. Stojí za přečtení.