PROLOG
V době, kdy píšu tyto vzpomínky, tj. na přelomu října a listopadu 2024, je tomu přesně 40 let, kdy se odehrála následující příhoda. S Janou jsme měli za sebou prvního čtvrt roku našeho manželství, a pracovali jsme v Praze: Jana na Mikrobiologickém ústavu AV ČR v Krči a já Ústavu molekulární genetiky ČSAV v Dejvicích.
Bydleli jsme v malém pronajatém pokoji v malé obci za Prahou – Jinočanech. Tehdy najít podnájem přímo ve městě bylo obtížné a pro nás finančně nedostupné. Každý den jsme dojížděli vlakem z Jinočan na Smíchovské nádraží, tam se rozdělili a každý z nás cestoval tramvají nebo autobusem do práce, a odpoledne zase stejnou cestu zpět. Tehdy, v říjnu 1984, jsme měli speciální plány: po práci zakoupit tchýni v klenotnictví šperk jako dárek k jejím padesátinám a pak večer návštěvu divadla. Vše probíhalo podle plánu, vhodný šperk vybrán a zakoupen, a také divadelní představení se nám líbilo. Když jsme se vraceli tramvají na Smíchovské nádraží, abychom stihli poslední vlak do Jinočan, museli jsme přestupovat na zastávce Strossmayerovo náměstí.
Jakmile jsme zde vystoupili, dveře tramvaje se zavřely a tramvaj se vzdalovala, došlo mi, že jsem v ní zapomněl tašku se vším podstatným: doklady, penězi, klíči i čerstvě zakoupeným šperkem. V tu chvíli kolem projížděla v klasickém žlutém žigulíku policejní hlídka s nápisem VB, a nám svitla naděje: zamával jsem, zastavil je a rychle vysvětlil situaci. Kdyby soudruzi příslušníci byli tak laskaví a svezli mne támhle k té tramvaji, co pořád byla v dohledu, tak bych na další zastávce mohl získat zpět svou zapomenutou tašku. To jsem se ale přepočítal, tehdejší příslušníci VB neměli v zadání „pomáhat a chránit“ jako dnes. Ano, naložili nás, a odvezli, ale ne za tramvají, ale na služebnu, kde s námi sepsali protokol. A za půl hodiny nás propustili. Taška byla ztracená, a navíc jsme nevěděli, co bude s námi. Neměli jsme peníze ani lístky na tramvaj, tak jsme na Smíchovské nádraží došli pěšky.
Bylo pozdě v noci, poslední vlak do Jinočan dávno odjel. Měli jsme možnost buď strávit noc na nádražní lavičce a pak jet na černo prvním ranním vlakem, nebo jít pěšky. Jinočany nejsou moc daleko od Smíchovského nádraží, dnes cesta vlakem trvá nějakých 20 minut. Zvolili jsme druhou variantu. Cestu po silnici jsme neznali (tehdy jsme auto neměli), tak jsme prostě vyrazili po pražcích a kolejích. Celá situace byla krajně bizardní: dva mladí lidí ve formálním oblečení do divadla, já měl tmavý oblek a naleštěné černé polobotky, Jana sváteční šaty a střevíčky s vysokým podpatkem, se pohybují zakázaným prostorem kolejiště černou nocí a klopýtají po pražcích, kolejích a štěrku. Byli jsme si vědomi nebezpečné situace a pečlivě jsme hlídali, zda se neblíží vlak. Naštěstí tam provoz nebyl velký a když se nějaký vlak blížil, tak díky světlům jsme ho viděli z dálky a včas se uklidili do bezpečné vzdálenosti.
Pak Janě došly síly a dál už nemohla. Zbytek cesty jsem ji nesl na zádech. Krajně vyčerpání jsme někdy mezi druhou a třetí hodinou v noci došli na privát. Měli jsme tehdy pronajatý jeden pokoj s koupelnou ve vilce, kde bydleli majitelé domu. Měli jsme k dispozici dva klíče od domu a jeden od našeho pokoje. Ten byl ztracen, zůstal v mé tašce. Do domu jsme se tedy dostali Janiným klíčem, do bytu ale ne. Zbytek noci jsme strávili v koupelně, ve vaně s teplou vodou, totálně zdeptaní fyzicky i psychicky. Musím říct, že Jana byla skvělá. Ani stín výčitek za to, co jsem nám svou zapomnětlivostí způsobil za problémy. Naopak, pomáhala mi z mé vlastní deprese.
A jak to nakonec dopadlo?
Počkejte si na další díl Střípků ze života. Pokračování příště.